Moji milí čtenáři,
jak jsem slíbila, je tu pondělí a sním i můj další článek. Docela se mi tato metoda osvědčila, takže bych zachovala, že mé články budou vycházet pravidelně, ALE KAŽDÉ ÚTERÝ A PÁTEK!!!
A teď už se zase vrátíme k té peruánské škole. Dneska bych vám ráda napsala něco o mých spolužácích a učitelích.
Pamatuji si můj první den, kdy jsem šla do školy. Docela jsem se těšila, ale pak, když jsem přijela, začala jsem se bát. Všichni se na mě divně koukali, protože hned poznali, že jsem cizinka. Můj strach byl ale úplně zbytečný. Hned si mě pod křídla vzala jedna spolužačka a se vším mi pomáhala. A o přestávce se okolo mé lavice seběhly všechny holky a ptaly se mě na různé otázky, takže já jsem se začleněním do třídy vůbec žádný problém neměla. A musím říct, že jsem ráda za to jaké mám spolužáky.
Když srovnám studenty v Peru a v ČR, zdá se mi, že tady jsou všichni více aktivní. Když něčemu nerozumí, nebojí se zeptat. Snaží se vyřešit co nejvíce zadaných úkolů při hodině. A na hodiny chodí více připravení. Ale samozřejmě se i tady najdou výjimky, které tu školu trochu flákají. Nevím, jestli tento jejich přístup je takový, protože jsem na soukromé škole a všichni mají cíl jít studovat na univerzitu nebo je to úplně normální.
Co se učitelů týče, ti jsou také moc hodní. Běžně se o nich mluví křestním jménem a oslovujeme je také tak a nebo jim říkáme „Profe“ (od slova profesor). Celkově bych řekla, že tady mají žáci a učitelé takový více přátelský vztah. Je třeba normální, že když se žák a profesor potkají na ulici, obejmou se.
Při hodinách se žáci moc nehlásí, to jen občas. Ale spíše na sebe s učitelem pokřikují. První den to byl pro mě hrozný ruch, protože třídy nemají normální okna, spíše to jsou díry ve zdi, ve kterých je mříž, takže jdou slyšet zvuky z ulice (jak jezdí mota a auta nebo třeba zmrzlina :)) a zároveň jde slyšet, co se učí ostatní třídy. Učitelé musí mluvit hodně nahlas (křičet), aby je všichni žáci slyšeli. A zároveň si všichni navzájem povídají, takže si asi dokážete představit, jak to při hodinách vypadá.
Je běžné, že si v hodinách učitelé vyřizují své pracovní i osobní záležitosti na mobile, s někým volají,… Vždycky zadají nějakou práci (většinou opisování zápisků), a pak jsou na mobile, takže práci, kterou tady v Peru stihneme za jednu vyučovají hodinu (cca hodina a půl), to bychom v Česku stihli úplně v pohodě za těch našich 45 minut. Ale abych neházela všechny do jednoho pytle, jsou i tací učitelé, kteří vážně vyučují celou hodinu.
Na mě, jakožto zahraničního studenta, samozřejmě trochu ohledy berou (já jsem za to ráda). Jako jediný student na škole můžu používat mobil, ale jen na překladač. Třeba na písemky mám stejný čas jako moji spolužáci. Aktivní v hodině moc nejsem, protože moje španělština mi to nedovolí. Ale snažím se a myslím si, že se každým den zlepšuji.
Co se mi ale na hodinách líbí, že se všichni žáci, kteří nemohli do školy přijít prezenčně, mohou připojit, online. Také mě překvapilo, že ve třídách jsou kamery. Jak už jsem říkala, nejsou tam normální okna a střecha je pouze plechová a mezi ní a stěnou je „přírodní větrání“ (díra). Já vám bohužel nemůžu ukázat fotky mé třídy, protože bych ve škole neměla fotit. Musím se přiznat, že už jsem občas něco na tajňačku vyfotila, ale spíše fotky se svými kamarády než budovu. Uvidíme, třeba se mi v budoucnu podaří dodat nějaké fotky interiéru školy.
Doufám, že si teď nemyslíte, že moje škola je domeček, který brzy spadne. Tady je normální mít plechovou střechu a nemít normální okna. Také pokud vám přijde, že studium tady je spíše taková flákárna, tak vás vyvedu z omylu. Je to dost často velice náročné, ale o tom jak vypadají hodiny a jaké mám předměty, se dozvíte v pátek. Máte se na co těšit.
Doufám že jste všichni zdraví a nový školní rok si užíváte.
Mějte se hezky
Kačenka